Nahrávám...
Obec Těchonín

O obci

To je náš kraj pod Suchým vrchem. Podívejme se na něj shora, zakružme nad ním jako ptáci. Přívětivé, staletími zaoblené kopce svírají jemně svoje údolí a údolíčka. Napadá nás, že čísi obrovské ruce s láskou vyhladily tuhle krajinu do něžných křivek. Přesto uměla být ke svým obyvatelům drsná i krutá. Lesy, které v 19. století z mnohých kopců vyhnala kamenitá pole, se opět hrnou blíž k vesnici. Jen Stanovnický kopec je holý a nabízí výhled do kraje. První písemná zmínka o naší vsi Těchonín pochází ze smlouvy o prodeji panství Kyšperk roku 1514; jisté je, že existovala již dříve. Německý název Linsdorf je doložen z roku 1651.

 

Z Růženčina kopce, kde podle pověsti sedávala dcera lesního Víša Růženka a snila o svém ženichovi, ale i ze Stanovnického kopce máme střed Těchonína jako na dlani. Podzim daroval stromům zářivé barvy, kterými alespoň pro oči zahřívají těchoníské domy. Vpravo vybíhá Hejnov, vlevo Mlýnský kopec, vzadu se chlubí vrch Studený svými skalami.
 

Ve středu obce nechybějí tři stavby: kostel, fara a škola. Naše škola je z venku v pěkném novém kabátku, i zevnitř je po opravách jako nová, přívětivá pro žáky i vyučující. Budova byla postavena roku 1878 na místě panského dvora. Kdyby mohly mluvit přes dvě stě let staré stěny, zněly by tu dětské hlasy v češtině a němčině.
 


V Těchoníně máme kostel svaté Markéty. Byl vystaven v roce 1704 za hraběte Františka Karla Kolovrata Libištejnského na místě dřevěného kostelíka z dřívějších dob. Nad vchodem do kostela spatříte znak zakladatele – orlici s korunou na prsou. Na hlavním oltáři je obraz svaté Markéty, jak zabíjí draka. Namaloval ho jablonský malíř Josef Vorlíček roku 1862. Pověst o drakovi na Hejnově u nás určitě zná každé dítě. Kdyby ne, můžete si zjistit, jak tuto původně německou pověst zpracoval Antonín Špinler ve své knížce O bílé lišce. Ještě malá zajímavost. Práh kostela je 489 m nad mořem.

Místo posledního odpočinku těchonínských občanů je jen kousek od místního kostela (starý hřbitov byl roku 1859, kdy byl získán nový pozemek, přímo u něj). Tiché místo hlídají vzrostlé kaštany, ale nejsou na to samy, hlavním strážcem tu je anděl. Na jaře se na kaštanech rozsvítí svícny bílých květů na počest těch, co spí pod nimi. Brzy na podzim se rozzáří celé, pak hořce zavoní padajícím listím, které jako teplé dlaně rozvane vítr po hřbitově. Možná ti, co nás opustili, zachytí ozvěnu hlasů dětí, které tu před zdí sbírají lesklé kaštany.

Vpravo od hřbitovní zdi stojí skromný pomník, který připomíná, že na tomto místě je pochováno 104 mužů a žen řecké či makedonské národnosti. Tito lidé byli vyhnanci z Řecka, kteří uprchli před občanskou válkou. Do těchonínských kasáren byli umístěni roku 1950 a ujal se jich Domov Československého červeného kříže. Přišli sem i lidé starší, nemocní a válkou zmrzačení. Právě ti tu spí věčným spánkem daleko od domova. Práceschopní Řekové a Makedonci pomáhali v JZD, při zalesňování a také prosluli jako pilní sběrači borůvek, malin, ostružin a šípků. Z kasáren se řecký domov odstěhoval v prosinci 1962 především do Nových Syrovic.



Poblíž obecního úřadu vyrostla roku 1997 nová budova. Hasičská zbrojnice slouží nejen hasičům, ale i místním důchodcům a dále se užívá i pro různé společenské a kulturní účely. Pěkné je tu například zahájení Masopustu a start a cíl cyklistického závodu O pouťový koláč.

Z pole poblíž celenského kříže pod cestou do Vlčkovic se podívejme na Těchonín z druhé strany. Vesnice se schovává při potoce v údolí. Úplně dole se skrývá Tichá Orlice, jež z Celného přes dolní Těchonín pokračuje do Sobkovic. Nad sídlištěm vlevo je zmiňovaný Růženčin kopec s malým lesíkem, pod ním a Kozími hřbety se táhne Hluchov. Pláním, které vidíme na obzoru, se říká Cvičák ( podle dřívějšího vojenského cvičiště), začínající les vzadu patří Jedlině a Javorni. Vpravo pod nimi za alejí a cestou tušíme Stanovník. Tento pohled ukrývá údolí dolního Těchonína. Zde u řeky je továrna, která poskytovala a poskytuje přímo v naší obci nejvíce pracovních příležitostí. Tkalcovna byla postavena roku 1908 bratry Perutzovými z Libně. Ti ji vlastnili do roku 1938. Po válce byla továrna v národní správě, od roku 1948 se jmenovala Orban 04. v roce 1968 byl závod přejmenován na Perlu 02, roku 1990 Perlu 14. V září roku 1993 byla výroba zastavena. V roce 1995 byla továrna prodána německé společnosti Kuempers, jež provedla rekonstrukci pro výrobu bytového textilu. Tkalcovna K.T.C. majitele pana Franze Juergena Kuemperse zde pracuje dodnes v nepřetržitém provozu na výrobě širokého sortimentu tkanin.

V dolním Těchoníně směrem na Celné je roubená chalupa s pavlačí. Tady psal dlouhá léta těchonínskou kroniku a své knihy o našem kraji Antonín Špinler.

Nyní se vydejme do Hluchova podél Těchonínského potoka. V německé kronice se jméno Hluchov uvádí jako staré, dokonce ze 16. století. Je to vlastně hluché, tiché místo. Na začátku Hluchova nas vítá morový sloup z roku 1734 a od něj putujeme hluchovskou částí obce. Je opravdu malebná. Zásluhou chalupářů a některých místních se tu zachovaly původní podorlické chalupy. Můžeme jich po cestě obdivovat hodně.

Dále vede cesta do lesů. Vpravo jsme minuli odbočku do Rokle. Na téže straně se prohýbají vlny Kozích hřbetů. Kdybychom pokračovali lesním údolím dál k Boudě, asi v polovině cesty bychom vlevo minuli Uhlířský důl. Tento starý název označuje místo, kde ještě v třicátých letech minulého století hořely milíře. Na protější straně před prvním rejdem je Peklo. Místo při horním toku Těchonínského potoka ještě teď působí trochu tísnivým dojmem. My, kdo jsme v dětství četli knihu Dominika Filipa V srdci české divočiny, máme tíseň znásobenou tím, že nás tu straší čarodějnice Stravigora a jiní záhadní tvorové, kteří se tu prý v hlubokých lesích v 13. století ukrývali. Starý název Peklo byl pravděpodobně hanlivý název pro útočiště lidí pronásledovaných v 17. století pro víru.

Nechceme-li do Pekla, pokračujeme k Druhému rejdu a brzy dorazíme k dělostřelecké tvrzi Bouda. Tato tvrz byla vybudována na stejnojmenném kopci. Stavba byla zahájena 1. října 1936. Do 30. září 1938, kdy ředitelství opevňovacích prací zastavilo všechny práce na budování a vyzbrojování opevnění, byly na Boudě v podstatě vyzbrojeny a stavebně dokončeny všechny rozsáhlé objekty a podzemní prostory. Zastavte se tu a nechte se provést podzemím srubu. Nezasvěcený člověk musí obdivovat důmyslnost, pevnost a rozhlehlost stavby, obrovskou lidskou práci. Zasvěcení, kteří znají všechny podrobnosti vzniku, budování a vyzbrojování, spíš přemýšlejí, co by se stalo, kdyby .... a proč. Všem poradím, aby si přečetli knihy pana Emila Trojana, našeho občana. Je to Betonová hranice 1-3. Ještě jedna zajímavost: V Boudě je chráněné zimoviště devíti druhů netopýrů.

Údolím v dáli jsme se po cestě při Těchonínském potoku vrátili do středu obce. Cestou do Stanovníku jsou vpravo mezi stromy schovaná kasárna. Svým vznikem patří k opevnění, protože nově utvořené hraničářské prapory bylo nutno ubytovat. Výstavba probíhala od roku 1936. Současně se začaly stavět čtyři gažistické (důstojnické) domy. Kasárna měla svou spletitou historii. dne 11.10.1938 byl Těchonín zabrán německými okupačními vojsky. Po německých vojácích byli v kasárnách ubytovaní od roku 1939 němečtí předsídlenci z Bukoviny, roku 1941 je zabrali zpět němečtí vojáci. V roce 1943 tu byl zřízen lazaret vlasovců (přes 20 jich tu zemřelo a jsou pohřbeni severně od hřbitova). Byli zde také sovětští zajatci, britští, novozélandští i kanadští, antifašisté z Hamburku a Brém. Po 9. květnu 1945 partyzánská brigáda Hýbl - Brodecký a část brigády Ptáčník. O pobytu řeckých uprchlíků zde již byla řeč. Od roku 1962 slouží kasárna vojenským účelům.

Tady, zaklíněná v dolíku, je osada Stanovník.