Tichá Orlice - Čertova stodola

Tichá Orlice

Není krásné projít se kolem řeky? Každý krok nám poskytuje jiný pohled. Stromy s vodou obnaženými kořeny si za slunného dne můžeme prohlédnout hned dvakrát. Olše, vrby a javory nad vodou ševelí listím a jejich obrazy ve vodě jsou tiché; chvění listí je však násobeno proudem řeky. Když na podzim unáší voda spadané listí, rozjasní se i hladina. Do řeky se dnes vracejí zásluhou místních rybářů ryby, pod mostem u hostince dokonce občas potkáme i zlatou rybku. Zimní procházka u Tiché Orlice nám nabídne jiné krásy. Bílý sníh zadržuje soumrak nad řekou. Naše řeka je po většinu roku opravdu tichá, ale na jaře hučí a burácí přívaly vod z hor.

Splav u Prühnerů je za pěkného počasí klidný. Píseň peřejí nás ukolébává a pohledem na plynoucí vodu je balzámem na duši. Pozor však, v hlubších tůních nebo mezi kořeny olší a vrb mohou číhat vodníci. Pověstí o jejich nekalých kouscích je v Celném i Těchoníně několik. Přebývají tu vodníci Klobouček, Vincek, Martin a další. Někteří lidem škodí, jiní s nimi žijí v míru. I bludičky sem k vodě občas zavítají.

---

Čertova stodola

V místě, kde Stanovnický potok ústí do Tiché Orlice se dostaneme až ke skále, které se říká Čertova stodola. O té skále se povídalo mnoho podivných zkazek. Prý pod ní byl občas cítit pekelný zápach jako při škrtnutí sirkou. O žních se z polí ztrácely snopy žita a ovsa. Kolem byly podivné stopy - otisk střevíce střídal otisk kopyta. Proč má skála jméno Čertova stodola? To se dozvíte ve stejnojmenné pověsti od Antonína Špinlera. Při stavbě železnice před rokem 1874 vyhodili dělníci část skály do vzduchu. Jisté je, že dnes se už nemusíte bát jít kolem.